Jak vzniká diatreta

Jde o dílo vyžadující velkou zručnost a také trpělivost, neboť jeho vytvoření vyžaduje hodně času a neustálé plné soustředění na práci. Sebemenší chybný pohyb a vše je ztraceno. Dále se dozvíte, proč tomu tak je.

 

O postupech, které užívali staří Římané, se vede celá řada diskusí.

Zde se s vámi podělím o svůj postup, včetně fotografií.

Při své práci vycházím ze suroviny - silnostěnného tvaru, kde síla stěny je alespoň 2 cm, aby bylo dost místa pro síť (výška do 3 mm), dostatečná výška na podrytí (dobrý je alespoň 1 cm) a zbylo ještě na vnitřní tvar, který musí být dostatečně pevný, aby nesl vnější síť.

Surovina je vysoká necelých 12 cm, vrchní průměr 12 cm; zvětšené fotografie Mnichovské diatrety (originál je vysoký také cca 12 cm)

Následuje předkreslení dekoru (zde vodorovných linií, následně svislých os a posléze samotného dekoru). Osvědčil se mi tenkostopý lihový fix.

Protože při samotné práci by se dekor pod vodou snadno setřel, je nutné jej "naručovat" - tedy jemně vyrýt do povrchu. Používám Dremel (vysokootáčkový univerzální nástroj) s ohebnou hřídelí a stopku s diamantovou kuličkou.

Předkreslený dekor je naručován diamantovou kuličkou - bílá stopa na povrchu.

A nyní sedám ke stroji (ryteckému) a začínám odebírat sklo. Výchozí surovina na fotografiích vážila 1,5 kg.

Používám diamantové kotoučky chlazené vodou. Jejich výhodou je, že zajistí velký odběr skla, aniž by se příliš měnil jejich profil a také velmi pomalu ubívají. Při svých prvních pokusech s touto technikou jsem pracovala s karborundovými kotoučky - spotřeba je obrovská ! Proto jsem přešla na diamantové. Je mi jasné, že staří římané je k dispozici neměli. Proto smekám o to více před jejich uměním a trpělivostí. Nevýhodou diamantových kotoučků je to, že musíte mít tu velikost a tvar a profil, které potřebujete, a také je perfektně nasadit, protože korigovat případné házení nebo profil je téměř nemožné (do tyčky bílého korundu se noří jako do másla :-). Ale sklo odebírají úžasně a tak je to radostná práce.

V této fázi jde o to odebrat co nejvíce hmoty - odlehčit tvar (hmotnost suroviny je docela nápor na ruce a prsty, a hladký tvar se v mokrých rukách špatně drží - klouže) a také si připravit podmínky na podřezávání a podrývání budoucí sítě.

Hloubení.

Je to hrubá práce a jde docela od ruky. Ale i zde je nutné si dávat pozor na několik věcí: neprorýt se skrz (takže kontrolovat sílu zbývající stěny), zahloubit dost hluboko a odebrat co nejvíce hmoty, aby pak s malým kotoučkem bylo méně odebírání (i tak toho bude až dost), neubrousit si budoucí síť (já tomu říkám trámky) - proto si i v této fázi občas znovu fixem obtáhnu tvary, na kterých zrovna pracuji (fix se stejně během chvíle z hladkého povrchu setře, zůstává jen v matných naručovaných stopách) a hlavně se kotoučem někde neskřípnout, jinak hrozí velké lošny (odprasklé štřepy) a co je jednou pryč, to už přilepit nejde :-) U kolmých zařezávání podél ozdob, případně "rohů" oválů či kruhů se to stát může, zpravidla zde jdu na plnou hloubku kotouče (tedy hřidélka vřetena škrtá o sklo). Vypadá to veliké, ale oválky mají 4 cm na výšku, pracuji s kotoučkem o průměru necelých 2,5 cm.

Nahrubo ořezaná písmena, to bílé je zaschlý zbytek skelného prachu

Když už nejde velkým kotoučkem nic odebírat, tak je načase přejít na menší a začít zařezávat prohlubně. V této chvíli je pryč už skoro půl kila skla (takové mrhání, že :-)

Háček spočívá v tom, že doteď byla poloha kotoučku v podstatě kolmo na tvar. Nyní nastává obrat a s malým kolečkem (používám průměr do 1,5 cm) se nyní pracuje naplocho, resp. kolmo na budoucí sloupky. A vzhledem k tomu, že stroj má stále stejnou pozici, přizpůsobit se tedy musí poloha tvaru vůči kotoučku. Odebírá se sice malým kolečkem, ale stále velké množství skla, takže od fáze velkého a relativně rychlého odběru se přechází do fáze "crcačka".

Tato fáze má několik úskalí: vyžaduje několikanásobně více pozornosti a velmi velmi přesné vedení kolečka (milimetr je velká míra) - i při jeho přibližování či oddalování k místu, kde chceme opracovávat, si nesmíme nechtěně ťuknout do jiné části dekoru, aby jsme si něco neurazili; také samotné zahlubování pod budoucí sítí musí být obezřetné - aby nedošlo ke skřípnutí kotoučku (a budoucí síť uletí pryč :-) - já podrývám na dvě stopy těsně vedle sebe, které paraleleně prohlubuji, čímž si zachovávám dostatek prostoru pro manipulaci ; také musíme dávat pozor, abychom si zachovali budoucí sloupky - neodryli je pryč (kolmé podpěry spojující síť s vnitřkem); také formovat povrch a tvar budoucího vnitřního tvaru (opět pozor na nechtěné prorytí). A to vše se ještě komplikuje tím, že při některých nakloněních tvaru nám špatně stéká na kotouček chladící voda, příp. nám z prohlubně neodtékají splodiny (tedy skelný prach s vodou) a hrozí lokální přehřátí, což může mít za následek prasknutí.

Tato fáze vyžaduje obrovské soustředění, jde to pomalu, hodiny běží a pokrok již není tak patrný, ale o to to je zajímavější, protože tady už o něco jde!

A najednou je tu první dírka - spojení dvou oddělených tvarů.

 Rozšířím ji, co mi to průměr kolečka dovolí, protože už škrtám hřídýlkou o trámek (tedy z boku budoucí sítě) - jdu tedy na plnou hloubku kotoučku. A pak další a další podrytí. 

Zde je vidět už několik spojení v rozích oválků a od shora pod písmeny - je z toho patrné, kam dosáhne položený kotouček.

Zkusmé podrytí písmene I

Detail na setkání oválků

Pohled svrchu od písmen na podrytí směrem k oválkům, musím dávat pozor, abych si zachovala místa, kde budou sloupky.

A přibližně takto to já vidím při práci. Jako bych byla v místě, kde pracuje kotouček a kotouček se stává mým hmatem, ohmatává povrch hmoty, odebírá ji a prohmatává se hlouběji a hlouběji, kam až mi to dovolí hřídýlka, než začne škrtat o stranu trámku sítě.

A diatreta se pomalu začíná rodit. Vypadá to, že už je tím pádem hotovo, ale v podstatě jsem v polovině práce :-)) Je toho ještě potřeba hodně udělat.

 

Pokračování se připravuje.